Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


MÁLINKA - VIKY

 

Umístěna 10. 9. 2010

DOPIS PRVNÍ 5. 11. 2010

Po příjezdu Málinky k nám domů jsme ji přejmenovali na Viky. Zdálo se nám to kratší a stejně nejlépe slyší na „čiči“ nebo klepání lžičky o misku.


Ráda si hraje a prozkoumává celé okolí. Nejdříve začala bydlet v koupelně. Prověřila si záchůdek, aby věděla, kam má zaběhnout. Potom prolezla všechny kouty a našla misku se žrádlem. První den byl opatrný, ale postupně si začala zvykat.
Když prozkoumala koupelnu, začala toužit po větším výběhu. Přišla na řadu chodba.

Ráda si hraje s čímkoliv – míček, papírek, polštářek. Je to prostě hravé kotě. Taky došlo na neoblíbené činnosti. Musela jet na očkování. Jízda v autě se jí dvakrát moc nelíbila. Očkování ještě méně. Druhý den už to ale zase byla hravá Viky.


Taky se seznamoval s dalšími obyvateli našeho domu. Stále ji lákalo akvárko s vodními želvičkami. Běhala kolem něho. Lezla na něj.  Až jednou při dolévání vody využila malinké chviličky a skočila šipku do vody. Překvapení to bylo nejen pro nás, ale hlavně pro ni. Rychle jsme ji vytáhli, že se nestačila ani moc namočit. Poučení to ale pro ni bylo. Podruhé si to rozmyslela.


Tak jak pěkně baští, tak taky pěkně roste. Už je to pěkný uličník. Ovládla už celý byt. Na spaní si vždy vybere něco jiného. Někdy je to židle, někdy je to klidně nějaká postel.


Už musela i na druhé očkování. Tentokrát to bylo ještě horší než poprvé. Ale je zdravá a docela dost živá – jak poznamenal pan doktor.


Začal jí už být i byt docela malý, tak začala prozkoumávat zahradu. Nejdříve opatrně. Po pár návštěvách už prolezla kdejakou mezírku. Už se stihla potkat i s kočkou od sousedů. Zatím to bylo jen opatrné pokukování. Prohlédla si slepice a ptáčky. Někdy zaleze někam, odkud neumí vylézt, ale každým dnem těchto míst ubývá. Na noc ji bereme domů.

 

DOPIS PRVNÍ 16. 12. 2010

Viky se s námi všemi velmi skamarádila. Už věděla ona i my, jak si říct, že je čas na jídlo nebo na mazlení. Ráno odcházela ven. Když jsme se vraceli domů, tak na nás už čekala skoro u dveří. Večer se šla ještě proběhnout a na noc zase hurá domů.

Ráda prolezla a prozkoumala cokoliv co našla – tu přepravku, tu třeba sbalenou tašku na výlet. Taky se naučila lést po vistárii až do druhého patra a zamňoukat si, že chce domů.

Se zimou se taky docela vyrovnala. Sníh byl trochu překvapení, ale když si s ní děti hráli, tak jí vůbec nevadil. Několikrát za den čekala u dveří, až ji někdo pustí ven. Bylo jedno, jaké je počasí. Nikdy nezapomněla přijít domů.

Až toto pondělí... Nepřišla odpoledne ani večer. Volali jsme ji a hledali. Prohledali její skrýše, ale nikde nebyla. Druhý den se zase neukázala. Ani pro nachystané jídlo si nepřišla. Už jsme se o ní začali bát. Dcera se šla zeptat sousedů, zda ji někdo neviděl. Bohužel, to co se dozvěděla, slyšet vůbec nechtěla. Jedna sousedka jí oznámila, že kočička umřela. Přejelo jí auto. Paní ji raději uklidila ze silnice. Dcera mi to se slzičkami hned zavolala.

Tímto dopisem se loučíme s naší malou, krásnou, hodnou, roztomilou kočičí slečinkou Viky.